Pohybová praxe jako podhoubí pro svobodný tanec

Jsem vystudovaná fyzioterapeutka a tančit svobodný tanec jsem začala po čtyřicítce. Bylo to období mého profesního vyhoření, kdy se v mém životě měnila spousta věcí. Tanec byl pro mě něco jako návrat k sobě, jelikož jsem hudbu a pohyb milovala od dětství. Tehdy jsem dělala krasobruslení a snila o baletu, na který jsem si ovšem připadala moc robustní. Jiné možnosti a formy tance jsem tenkrát neznala, a tak má touha tančit zůstala dlouho nenaplněná.

Když jsem pak začala se svobodným tancem, poměrně dlouho jsem vnímala své vzdělání a předchozí pohybovou praxi jako limit. Byla jsem zvyklá o těle hodně přemýšlet, zkoumat různá nastavení těla a zapojení svalů, a tak mi připadalo, že mě mé vzdělání neustále drží "v hlavě" a tělo "ve zdravém postavení" a já se nedokážu uvolnit a svobodně projevit. V tuto dobu mi taneční a cvičební svět připadaly velmi oddělené, dokonce až protikladné.

Postupem času a s další taneční praxí se to však začalo měnit. Vytvořila jsem si svůj malý rituál, kdy jsem si v rámci tanečního warm-upu, kterým obvykle lekce začínají, vědomě hrála se správným nastavením těla, s dechem a napřímením páteře, někde na pomezí cvičení a tance, abych pak pomalu pouštěla kontrolu, sestoupila pozorností z hlavy více do těla a plynule nechala tělo tanec tvořit.

Nyní již nepracuji ve zdravotnictví, ale jako pohybová lektorka. Spojuji své fyzioterapeutické vzdělání a zkušenosti s vlastní pohybovou a taneční praxí. Dospěla jsem do bodu, kdy po asi pěti letech tance vnímám své vzdělání naopak jako obrovský bonus, podhoubí, ze kterého můžu svůj svobodný tanec bezpečně rozvíjet. A díky své taneční učitelce Raduce jsem dostala možnost toto dokonce v rámci různých pohybových rozcviček sdílet také s ostatními tanečníky. I to mě v mém smýšlení o pohybu a tanci nesmírně obohatilo a jsem za tuto zkušenost velmi vděčná.

Ráda bych tedy nastínila svůj pohled na tělo a pohybovou praxi tak, aby z něj mohl profitovat tanečník, který touží po bohatém tanečním projevu.

V pohybu mě tolik nezajímají cviky – ty jsou pro mě spíše nástrojem a velmi záleží na jejich prožití a provedení. Tolikrát jsem se v praxi setkala s tím, že se u mě na konzultaci klient pozastaví nad tím, že celý život cvičí cviky, ale neví vlastně proč. Opakuje je mechanicky, neví vůbec, co má u nich vnímat, jaké svaly by chtěl umět zapojit. Pro mě je toto vždy primární, přeji si lidi naučit lépe poznat své tělo, vnímat jeho dokonalost a naučit je principům a uvědomění, než aby jen bezmyšlenkovitě opakovali pouze cviky (které vám navíc dnes už poměrně kvalitně vybere i umělá inteligence).

Pokud to tedy shrnu, cviky jsou pro mě něco jako taneční kroky – bez prožitku samy o sobě tolik neznamenají. Pokud se naučíte pohyb a cvičení prožívat, získává cvičení novou dimenzi, která už je tanci velmi blízká. Učím své klienty začít více vnímat, jak se v těle cítí, kde v těle mají při cvičení přebytečné napětí a kde ho je třeba naopak nedostatek, jak si svaly dokážou prožít. Pomáhá také lepší poznání vlastního těla, a to i jeho anatomie, a alespoň základní představa o tom, jak některé věci v našem těle fungují. Neříkám, že každý z nás musí být znalec anatomie. Ale nepřijde vám smutné, že často technicky známe lépe své auto než vlastní tělo? Běžně se setkávám s tím, že lidé nevědí, kde přesně mají lopatku ani že je součástí jejich ramenního kloubu. Nebo že nemají představu o tom, co se děje mechanicky při našem dýchání nebo jak se vlastně můžou naše chodidla opírat o zem. Když ale pochopíte základní principy fungování těla – právě schopnost kvalitní opory, napřímení páteře, schopnost vytvářet pohyby z aktivního a funkčního core - středu těla, prožijete, jak se mohou hýbat kyčle, lopatky či jiné části těla izolovaně a diferencovaně oproti zbytku těla, a poznáte dýchání s plnou funkcí bránice, můžete tyto principy velmi snadno přenést do své taneční praxe a rozvinout ji zcela novými směry.

Zároveň tyto principy vytvářejí v těle bezpečí, jsou něčím, o co se mohu v těle opřít. Mohou nám pomoci s prevencí zranění a přetěžování jen některých částí našeho těla. Většina z nás ve své každodennosti používá poměrně úzký repertoár pohybů a vykonává je stále stejnými svalovými řetězci – pokud dokážu toto měnit a obohacovat, objevím-li v těle svaly, které příliš nepoužívám, zákonitě se mi otevřou i v tanci zcela nové možnosti.

Přiměřená mobilita, síla a kondice jsou totiž něčím, z čeho pak může košatě vyrůst náš svobodný tanec s kořeny bezpečně upevněnými v zemi. Lepší poznání a porozumění našemu tělu skrze pohybovou praxi nám otevírá ještě větší svobodu pohybově se vyjádřit v tanci.

Mgr. Lenka Geierová, fyzioterapeutka, pohybová lektorka a tanečnice