Příběh jednoho tance

Hudba se začíná rozprostírat sálem a tanečníci se scházejí. Ještě je občas slyšet pár slov zvenčí, ale ta se během několika minut rozplynou. Hudba nás postupně vtahuje do vnitřního prostoru, kde už není potřeba mluvit.

Nacházím si své místo a ulehám na zem.

Naladění

Mé tělo spočívá na podlaze, která se v prvním momentu zdá tvrdá. Vnímám páteř, lopatky, místa, kde

se dotýkám země, a jemně se zavrtím ze strany na stranu. Kost křížovou pomyslně posílám po

podlaze do dálky a s dalším výdechem se vytahuji za temenem hlavy na opačnou stranu. V propojení

vizualizace, pohybu, dechu a hudby vnímám, jak se mé tělo vyrovnává a vše se začíná dít samo.

Nohy mám pokrčené a vnímám oporu chodidel. Ladím se na svůj dech, kterým se nechávám

prostoupit. S nádechem jako by se tělo jemně nadnášelo, s výdechem klesá hlouběji do země.

Vědomě nechávám odejít přebytečnou tíhu, tělo se rozpouští a splývá se zemí.

Hudba přináší další impuls k pohybu. Tóny jsou uzemňující, pravidelné, a přesto jemně protkané

vyššími linkami, na které mé tělo reaguje oživením. Pohyb začíná v oblasti kosti křížové. Objevuje se

spirála.

Nehodnotím, zda ji skutečně cítím nebo vidím. Občas se hlava snaží převzít vedení, ale vracím se k

dechu, který přináší jasný prožitek.

Spirála se rozšiřuje do celé pánve. Pohyb je téměř neviditelný. Zvenčí by si možná nikdo ničeho

nevšiml, ale uvnitř těla se děje spousta věcí.

S nádechem se prostor pánve rozpíná, s výdechem se jemně stahuje zpět. Pohyb se proměňuje v

ležatou osmičku, která proudí od jedné kyčle ke kosti křížové a dál ke druhé kyčli — vytváří tak

nekonečný obrazec.

Vnímám plosky nohou a zkoumám, jaké to je, když se chci více opřít o zem — nejprve pravá, potom

levá noha, zkoumám různé opěrné body. Tolik se toho děje a tolik se toho dá přehlédnout.

Není nic špatně. Je jen na mně, čemu věnuji pozornost.

Plynutí

Hudba se proměňuje a mé tělo se zvedá.

Nohy zůstávají pevně spojené s podlahou a páteř je hudbou vytahována obratel po obratli vzhůru.

Vnímám oporu chodidel a jejich hluboké kořeny, měkká kolena i postavení pánve. Ramena se

otevírají do šíře a temeno hlavy míří k nebi.

Pozornost věnuji postoji, ze kterého se rodí další pohyb.

Mé nohy zůstávaly dlouho na místě. A tak udělám první krok do prostoru a pozoruji, jak na něj tělo

odpovídá. Je v něm strach? Nechuť? Nebo radost z pohybu?

První krok. Druhý. Třetí.

A pak se tělo rozletí prostorem.

Ruce se přidávají, ačkoliv stále cítím určitou tíhu. S jemným dechem objevuji prostupování prostorem

a pozornost vracím dovnitř. Přicházejí první myšlenky a já vím, že by mě rády odvedly od mého

záměru být sama sebou.

Nechávám je jít.

Vrátím se k dechu, své vertikále, a cítím, že mohu tančit dál.

Staccato

Hudba přináší ostřejší rytmy a tělo na ně okamžitě reaguje.

Kolena a lokty se dostávají do svého vlastního víru. Pohyb je jasný, přesný, někdy ostrý. Otevírají se

témata hranic, síly a rozhodnosti.

Nechávám tělo dělat přesně to, co potřebuje.

Znovu a znovu vidím, jak pravdivost pohybu souvisí s pravdivostí života. Jak těžké někdy je být čitelná

a jasná. A jak snadné je naopak ztratit se v přizpůsobení.

Staccato nic neskrývá.

Chaos

Další skladby přinášejí pohyb bez kontroly.

Tělo se třese, shaking přichází ve vlnách. Ruce reagují na dech, rytmus i dynamiku hudby, aniž bych je

vědomě vedla. Chvílemi si připadám jako hadrová panenka — lehká, pružná, prostupná.

S chaosem přichází odevzdání, podpořené hlubokou důvěrou v daný okamžik. Každý výdech vědomě

propouští to, co překáží pohybu i životu.

Chaos není ztrátou cesty.

Je cestou k sobě.

Lyrika

Tanec se proměňuje.

Tělo se stále jemně chvěje, ale pohyb získává lehkost. Vnitřní vibrace je tak živá, že ji cítím v každé

buňce. Kosti jsou lehké. Prostor mě drží.

Nohy podpírá země a kolem sebe vnímám jasnou šíři i výšku. Pokožka reaguje na dech a pohyb se

znovu stáčí do spirál.

Ruce se rozpínají. Dlaně procházejí vzduchem, jako by se dotýkaly kvality všeho kolem.

Je v tom živost, jemnost i zvláštní druh pravdy.

Fascinace, která přináší klid.

Klid

Hudba se ztišuje.

Tóny houslí a klavíru mě nesou prostorem a já mám pocit, že sama jsem prostorem. Ve své šíři se

pohybuji lehce a měkce.

Přeji si, aby tento stav nikdy neskončil.

Pohyb se postupně zmenšuje, až se tělo zastaví. Ale jen navenek. Uvnitř je stále živý proud.

Cítím bezpečí. Dech. Nekonečný prostor.

A v tom tichu přichází jednoduché poznání:

Ano.

Tohle jsem já.

Anet

Poznámka:

Tento článek neurčuje, jak má být tanec prožíván, ani neslouží jako návod či postup. Je pouze popisem

mých vlastních prožitků a možným přiblížením toho, co všechno může být v tanci skryto, cítěno nebo

žito — i když to zvenčí nemusí být vidět.

K jednotlivým rytmům se lze více dočíst v knize Mapy k extázi, Gabrielle Roth. Tento text je pouze

osobním sdílením mé zkušenosti.